Metoda DNS

Při běžném způsobu posilování svalů se vychází hlavně z anatomické funkce. Posilovací cvičení jsou potom odvozena ze začátku a úponu svalu. Na tomto principu je sestrojena i většina posilovacích strojů používaných v posilovnách. V léčebné rehabilitaci se z tohoto pohledu cvičí většinou podle svalového testu.

Při rozvoji síly svalu, při uvažování o jeho oslabení a vlivu svalu na přetížení (kloubů, kostí, měkkých tkání) však nelze vycházet pouze z jeho začátku a úponu, ale i z jeho začlenění do biomechanických řetězců. Ty však nelze odvozovat pouze z anatomických souvislostí (jak jsou prezentovány většinou autorů), ale také z řídících procesů CNS (centrálních programů). Je třeba si uvědomit, pokud cvičíme například prsní svaly, jsou vždy aktivovány i svaly, které stabilizují jejich úpony, tj. svaly zádové, bránice, břišní svaly atd. Tato funkce je automatická a u většiny lidí velmi omezeně ovládaná volním způsobem, nemluvě o hlubokých svalech, které jsou pro posturální (stabilizační, zpevňovací) funkci obzvlášť důležité.  

Za statické situace (ve stoji,v sedu), ale i při pohybu (lokomoci) jsou jednotlivé pohybové segmenty zpevněny  koordinovanou aktivitou agonistů a antagonistů - koaktivační aktivitou (koaktivační synergií).

„Posturální aktivita doprovází pohyb jako stín“ (Magnus, 1924). Možná bychom toto tvrzení mohli poopravit: „posturální aktivita předchází a doprovází každý cílený pohyb“. I když sval ve své anatomické funkci (odvozené z jeho začátku a úponu) dosahuje maximálních hodnot (při vyšetření svalovým testem), tak jeho zapojení v konkrétní posturální (stabilizační) funkci (biomechanickém řetězci) může být zcela nedostatečné a v této funkci sval selhává.

V případě insuficience při zpevnění segmentu (ů) hovoříme o posturální instabilitě. Chybný nábor svalů při stabilizaci si jedinec automaticky a neuvědoměle zafixuje do všech vykonávaných pohybů a cvičení. Důsledkem je stereotypní přetěžování, které je významným etiopatogenetickým faktorem řady hybných poruch.

Aby nedocházelo k přetížení měkkých tkání a skeletu, musí svalová aktivita, resp. centrální nervový systém a vazivový aparát zajistit, že zpevňování segmentu(ů) se děje v centrovaném postavení kloubu (v naší terminologii hovoříme také o neutrální poloze). Předpokladem je rovnováha mezi svaly v celém biomechanickém řetězci a také mezi vynaloženou stabilizační  svalovou silou a velikostí zevní síly. 

Nejčastěji je porucha segmentální stabilizace kloubů způsobena:

1.   Chybnou neuromuskulární kontrolou. Jejími hlavními příčinami jsou:

A.  Porucha posturálního vývoje. Porušení svalové souhry vzniká v souvislosti s abnormálním posturálním vývojem. Jde o špatně založený posturálně lokomoční vzor.

B.  Habituace chybných dynamických stereotypů. Porucha svalové souhry vzniká chybně naučenou a fixovanou činností (špatný trénink, profese s jednostrannou posturální zátěží, kulturní a estetické faktory apod.). 

C. Ochranné (protektivní) funkce CNS resp. svalů. Reakcí či adaptací CNS na  patologickou situaci dochází k charakteristickým změnám svalového napětí, a tím vždy i celé postury. 

2. Nedostatečností svalů, které segmentální stabilizaci kloubů zajišťují.

Motorické programy zajišťující stabilizační svalové souhry mají i svůj „silový rozměr“. Znamená to, že i tam, kde za běžných podmínek funguje stabilizační funkce fyziologicky, tak v této kvalitě jí lze při působení zevních sil realizovat pouze do určité míry zátěže. Toho se často využívá v diagnostice, kdy v definované pozici nebo pohybu přidáme odpor, či jinak ztížíme zevní podmínky, což pomůže zvýraznit pohybovou, resp. posturální patologii. Příkladem může být tzv. test náklonu, kde ve vzporu klečmo jedinec  přenese váhu na horní končetiny, a pohled na (ne)probíhající svalovou souhru, může ozřejmit insuficienci stabilizace zejména lopatky a ramenního pletence. Správně vedeným cvičením posilujeme pohyb i svalové souhry zajišťující tomuto pohybu adekvátní posturální stabilizaci! Můžeme zjednodušeně konstatovat, že při každém posilovacím cviku se posiluje i aktuálně použité držení těla včetně jeho dynamiky. Je proto nezbytné, aby při každém posilovacím cvičení byly respektovány zásady tzv. funkčně centrovaného držení a pohybu v něm. Pak lze očekávat, že spolu s primárním pohybem budou posilovány i fyziologické stabilizační svalové souhry a cvik bude mít v pohybovém systému celkově pozitivní odezvu.

3. Vazivovou insuficiencí a poruchami lokálních, regionálních a globálních anatomických parametrů.

Charakter mezenchymálních tkání a anatomické parametry (torzní a kolodiafyzární úhel kyčelního kloubu, tvar čéšky, postavení jamky ramenního kloubu atd.) jsou významnými faktory ovlivňujícími stabilizaci kloubu během působení zevních sil. Na rozdíl od svalové funkce tuto situaci cvičení zásadním způsobem kauzálně neovlivní. V některých případech jsou řešením korekční operace.

Obecné principy nácvikových technik

1. Při cíleném ovlivňování stabilizační funkce využíváme obecných principů vycházejících z programů zrajících během posturální ontogeneze (globální vzory – ipsilaterální a kontralaterální vzor lokomoce, centrace kloubu a její reflexní vliv na stabilizační funkci, facilitaci pomocí spoušťových zón, opěrné funkce, odpor proti plánované hybnosti atd.).

2. Cvičení začínáme ovlivněním trupové stabilizace, resp. hlubokého stabilizačního systému páteře (HSSP), která je základním předpokladem pro cílenou funkci končetin.

3. Svaly cvičíme ve vývojových posturálně lokomočních řadách. Začlenění svalů do těchto řetězců resp. centrálních biomechanických programů nám umožňuje modulovat automatické zapojení svalu v jeho posturální funkci. 

4. Při volbě cvičení pro ovlivnění (segmentální) stabilizace je třeba respektovat, že zpevnění segmentu není nikdy vázáno pouze na svaly příslušného segmentu, ale vždy je začleněno do globální svalové souhry vycházející z opory.

5. Posturální (zpevňovací) síla  musí vždy odpovídat síle svalů, které pohyb provádějí (fázické hybnosti), tzn., že síla, která pohyb provádí, nesmí být větší, než je síla stabilizujících svalů, jinak  pohyb vychází z náhradního řešení (provádějí jej náhradní silnější svaly). 

Volba cvičení vyplývá z cíle, kterého chceme dosáhnout. Jedním z hlavních cílů je volní kontrola automatické posturální funkce svalů.  Edukovanou souhru stabilizačních svalů se postupně snažíme zařadit do běžných denních činností.